HIV

NESTIGMATIZUJ !!

Formy stigmatizování:

~Fyzické chování
nepodání ruky, použití rukavic, náznak štítivosti
~Psychická forma
Slovní napadání, urážky, pomluvy
~Sekundární forma
odmítnutí služby (= diskriminace)
 
#1 Stigma vzniká nedostatečném podvědomí o HIV
#2 Také ze strachu z něčeho neznámého
#3 Stačí se vzdělávat, poslouchat, přijímat informace

....................NEBO SE VŽDY CHRÁNIT KONDOMEM....................
Bezplatná distribuce kondomů probíhá ve spolupráci s ČSAP (Dům světla)
www.hiv-prevence.cz
                     Zastavme stigma společně:

>> Vžij se do situace někoho jiného, naslouchej
Zjistil/a jsi, že máš ve svém okolí někoho, kdo je HIV+? Poslechni si jeho příběh a snaž se pochopit, jak se ten člověk momentálně cítí

>> Budujme komunitu
Snaž se ,mít ve svém okolí co nejvíce lidí s podobným názorem nebo s pocity, jako máš ty.

>> Vzdělávejme, sdílejme osvětu
Pokud máš nějaké dotazy ohledně HIV/AIDS neváhej a zeptej se nás. Rádi odpovíme.
Můžeš si od nás také vzít pár letáčků a rozdat je lidem v okolí

                   SVĚTOVÝ DEN BOJE PROTI AIDS, ČERVENÁ STUŽKA

Světový den boje proti AIDS, někdy též zkráceně Světový den AIDS, je celosvětově významný den, vyhlášený Světovou zdravotnickou organizací jako příležitost k osvětě o pandemické smrtelné nemoci AIDS, k povzbuzení boje proti ní a viru HIV, k demonstraci podpory lidem žijícím s HIV i uctění památky jeho obětí. Připadá každoročně na 1. prosince.

Poprvé byl celosvětově vyhlášen roku 1988. V roce 1996 vznikl program OSN pro boj proti HIV a AIDS (The Joint United Nations Programme on HIV/AIDS, zkr. UNAIDS) a převzal organizaci a propagaci Světového dne boje proti AIDS.


Projekt Červená stužka byl zahájen v roce 1991 zásluhou Visual AIDS, charitativní skupiny umělců se sídlem v New Yorku, která se snaží respektovat, uznávat a chovat v úctě přátele a kolegy, jež umírají nebo zemřeli na AIDS. Visual AIDS povzbuzuje umělecké organizace, muzea, komerční galerie a různé skupiny lidí na podporu boje proti AIDS, aby si stále připomínaly ty, kteří podlehli onemocnění AIDS, aby šířily osvětu o přenosu AIDS/HIV, aby informovaly veřejnost o potřebách lidí žijících s AIDS a dovolávaly se větší finanční podpory v oblastech služeb a výzkumu. Forma stužky byla inspirována žlutou stužkou na počest amerických vojáků z války v Perském zálivu.

Zájem a účast: Červenou stužku nosí stále více lidí na celém světě, aby tak demonstrovali svůj zájem o problematiku HIV/AIDS - svou účast s těmi, kteří žijí s HIV, kteří jsou nemocní, kteří již této chorobě podlehli, a také se všemi, kdo se starají a pečují o ty, kteří to potřebují.

Naděje: Červená stužka má být symbolem naděje - naděje, že se objeví účinná vakcína a způsob léčby, který zastaví utrpení, a že se zlepší životní podmínky lidí HIV pozitivních.

Podpora: Červená stužka nabízí symbolickou podporu lidem žijícím s HIV, pracovníkům v oblasti osvěty a lékařského výzkumu a také těm, které tato choroba postihla ztrátou přátel, rodinných příslušníků a blízkých. Červená stužka sama o sobě nestačí, je užitečným symbolem pouze tehdy, je-li spojena se slovy a činy, prostřednictvím, kterých se teprve může něco doopravdy změnit.

Nabídne-li Ti někdo Červenou stužku, vyzývá Tě tak, abys ji přijal a nosil a podpořil tak miliony lidí na celém světě žijících s HIV/AIDS nebo postižených přítomností viru ve svém okolí. Červenou stužku může nosit kdokoli. Nemusí být gay, ani HIV pozitivní nebo postižený AIDS. Prokazuje tím, že problematiku HIV chápe.

 


Pokud myslíme vážně, že chceme ukončit pandemii HIV/AIDS, je čas se podívat z odstupu na situaci ve všech souvislostech. Každý z nás je souhrnem všeho, co nás utváří. HIV je jen jedním malým dílem mozaiky našeho života, s níž se musí lidé srovnat. Pro některé je to nepatrný dílek, přitom pro jiné je to obrovský kus, který vše překrývá a pohlcuje. I když se zaměřujeme na strategie prevence, musíme obrátit pozornost také k celému člověku – a sem by měla patřit i větší osvěta a důkladné strategie nejen pro ty, kteří už s HIV žijí, ale také pro ty, kteří jsou vystavení riziku jeho nákazy.

Klienti, s kterými se setkávám každý den, za mnou nepřichází s jedním problémem, dokonce ani se dvěma. Přichází s nespočtem problémů, které také vedly k jejich HIV pozitivitě a s dalšími problémy pohlavního zdraví. Odpověď, kterou nabízím, začíná prací na vyřešení základních příčin chudoby.

V mnoha společenstvích je HIV vedlejší „daní“ za chudobu. Abychom účinně fungovali a směřovali ke změně napříč generacemi, každý z nás se musí zamyslet nad rolí, kterou může sehrát v ukončení chudoby a vedlejších škod, které způsobuje.

K tomu můžeme najít podporu v zákoně Ryan White Care (zákon, který umožňuje financování léčby nejchudším, m. j. HIV pozitivním pacientům), jenž pomáhá poskytovat plné služby těm, kteří žijí s HIV. Navrhuji, abychom použili stejný postup při prevenci HIV, což by mělo zdaleka předcházet léčbě. Jako společnost se musíme sami sebe zeptat: proč pozorujeme zvyšující se podíl HIV pozitivních u nízkopříjmových skupin obyvatel? Z takové otázky lze dovodit, že chudoba je jedním s faktorů, které přispívají k přenosu HIV.

Následují body, které by taková strategie měla zahrnovat:

  1. Prioritou se musí stát, aby každý v každé komunitě měl přístup k příjmům ve výši životního minima. I když si můžete myslet, že to nemá vliv na podíl HIV pozitivních, studie ukázaly, že děti z nízkopříjmových poměrů začínají být sexuálně aktivní dříve, než jejich vrstevníci ze středně- a vysokopříjmových poměrů. Navíc děti z domácností s nízkými příjmy “dospívají” rychleji než jejich vrstevníci.
  2. Musíme zajistit, aby se všem mladým v naší společnosti dostalo zdrojů, jako jsou technologie – včetně počítačů a přístupu k internetu. Mladí a dospívající totiž právě díky možnosti zkoumat a dozvídat se o světě získávají znalosti.
  3. Podle zprávy Brookings Institute je jednou ze strategií, jak bojovat s nedostatky u dětí a pomoci jim připravovat se na školu, poskytování domácí zdravotní péče. Komunitní školitelé v oblasti zdraví by měli za úkol navštěvovat nízkopříjmové rodiny, aby jim poskytovali okamžitou osvětu přímo doma. To by také byla výborná příležitost šířit v rodinách povědomí o HIV a jiných zdravotních prolematikách, jako je užívání heroinu.
  4. “Nic o nás bez nás.” Například organizace, které poskytují služby ohroženým AIDS, by měly využívat pomoci HIV pozitivních, příslušníků různých etnických skupin, členů trans- komunity apod. Neexistuje větší povýšenost než, když agenutury a jejich snažení nezastupují lidé, kteří složením odrážejí naši realitu.
  5. Prevence HIV musí být přizpůsobená všem skupinám a neměla by se teprve dodatečně “překládat” do srozumitelného jazyka. Až příliš často jsme se setkali s kampaněmi za prevenci, které teprve dodatečně zapojily menšinové skupiny, jen aby dosáhly na nějaký grant. Prevence HIV musí vtáhnout klienty z cílových skupin již ve fázi vytváření a potom i šíření své služby.
  6. Chceme-li snížit výskyt HIV v komunitách s vysokým podílem sexuálních pracovníků, musíme nabídnout alternativy těm, kteří mají pocit, že nemají jinou volbu než používat své tělo jako zboží. Co děláme pro to, abychom poskytli bydlení a možnosti vzdělávání sexuálním pracovníkům, a tak jim pomohli změnit jejich situaci? Pro naše trans- bratry a sestry to také znamená poskytnout zdroje, které jim usnadní jejich změnu pohlaví a bezpečí.
  7. Pokud chceme skoncovat s HIV, musíme investovat čas do péče o celou rodinu a komunitu – jen tak dosáhneme opravdové změny. Nejde o jednoho člověka, který se nakazí HIV; taková diagnóza zasáhne celou rodinu.
  8. Ve vyšších třídách základních škol a na středních školách je třeba nabídnou sexuální výchovu přiměřenou danému věku.
  9. PrEP (pre-expoziční profylaxe – aktivní užívání antiretrovirotika jako prevence HIV) je účinným nástrojem pro ty, kteří k ní mají přístup. Každý měsíc se (v USA) setkáváme s více a více lidmi, kteří ji začínají užívat. Dodnes byla ve Spojených státech Truvada předepsána 48 000 krát. Stále však uživatelé PrEP nejsou důslední, na což se zaměřují pracovníci prevence a komunitní osvěty.

Bojujeme s HIV a AIDS již více než třicet let. Jako u všech strategií je občas třeba se zastavit a zhodnotit, kde jsme a kam směřujeme. Přesto všechno vidíme skupiny lidí, kde pozorujeme jen nepatrnou nebo téměř žádnou změnu v poměru nakažených. Podle poslední zprávy Centra pro prevenci a kontrolu nemocí počet diagnostikovaných mezi latinskoamerickými obyvateli a bílými ženami v poslední dekádě vytrvale klesaly (35% a 30% v tomto pořadí). Přes takové úspěchy jsou Afroameričanky i nadále nepoměrně více zasaženy HIV s šesti z 10 diagnostikovaných žen v roce 2014. Latinskoamerické obyvatelstvo tvořilo téměř čtvrtinu (23%) ze všech nových diagnóz, přičemž představuje jen 17% populace.

Zlepšení u jedné skupiny nelze vnímat jako úspěch, pokud u ostatních skupin i nadále pozorujeme velké počty nakažených. Buď můžeme i nadále léčit lidi, jen když sami přijdou na HIV klinku nebo se můžeme zabývat tím, co se dá dělat roky dopředu. To, co navhuji, může nejen snižit podíl nakažených HIV, ale i přinést zlepšení zdraví ve společnosti, osvětových iniciativ a celkové kvality našeho života.